Před pár minutami skončil první ročník Dětské pěvecké soutěže Josefa Křičky. Vy jste představitel vrcholné scény, kam možná budou chtít jednou směřovat dětští zpěváčci. Jaký máte vy z výše Národního divadla, z vrcholu, kam se člověk může po pěvecké linii dostat, vztah k dětskému zpěvu?
Moc hezký, už proto, že dětské zpívání je v podstatě čistá, přirozená záležitost. Děti určitě mají čisté duše a čistý je i projev, který z nich vychází. Samozřejmě na ně má vliv jejich učitel zpěvu. Dětský zpěv je taková nejčistší forma jejich hudebního vyjádření. Vrátím-li se k Národnímu divadlu, kde většinou účinkují děti z Kühnova sboru, právě ony přinášejí onu čistotu projevu. Teď nemyslím jenom intonační stránku, ale i jejich přirozenost a radost ze života. Možná to ani návštěvníkům představení ani nepřijde, ale já, čím jsem v divadle déle, o to víc vidím rozdíl mezi dospělými sólisty a dětmi. Ty to mají dané, jak se říká, od Pána Boha. Když to dokážou navíc posunout k interpretačnímu mistrovství, pak výsledek je úžasný.
První disciplínou, za kterou porota dávala body, je hlasová technika. Aby si zpěvák udržel hlasovou svěžest, určitě platí: čím dokonalejší technika, tím lepší hlas, tím déle může zpívat. Jak moc se nechá mluvit o pěvecké technice, když zpívá desetileté dítě?
To je samozřejmě pouze začátek dlouhé cesty, i když základ je úplně stejný. Předpokladem je uvolněnost celého krku, nutnost používat hlavový tón a čistá přirozená intonace, což by měla být naprostá samozřejmost. Pokud se splňují všechny technické atributy a pokud hlas není nemocný či přetížený, mělo by jít o přirozenou záležitost. Je moc důležité u dítěte rozlišit správný začátek technické cesty a dobře načasovat vývoj, kdy se potom pracuje na rozvoji hlasu. Pro učitele je nejideálnější varianta, když dítě krásně a přirozeně zazpívá. Z tohoto základu může pedagog vycházet, navazovat na něj a rozvíjet ho správným směrem ať už správným repertoárem či nejrůznějšími hlasovými cvičeními.
Dětská pěvecká soutěž Josefa Křičky ve Mšeně má za sebou první ročník, který bude mít napřesrok rozhodně své pokračování. Když učitel chce dostat své žáky na nějakou přehlídku, aby slyšeli jeden druhého, aby učitelé slyšeli žáky jiných učitelů a na poměrně těžkém repertoáru dokázali posoudit, jak moc uplatňují na svých žácích metodiku klasického zpěvu, je soutěž opravdu nezbytná. Ale soutěží v klasickém zpěvu je v naší oblasti opravdu málo, proto jsme zorganizovali soutěž Josefa Křičky. Ptám se vás, zda takové soutěže schvalujete, a pokud byste přijel i na její druhý ročník, co jí přejete?
Stoprocentně schvaluji počin, kterým jste rozšířili nabídku pěveckých soutěží. Za to vám moc děkuji. Pro děti znamená soutěž srovnání s ostatními. Rozhodně je důležité, aby ji braly za milou záležitost. Aby v případě jiného výsledku, než očekávaly, z toho neměly traumata nejen ony, ale i jejich rodiče. Je potřeba, aby děti dělaly zpěv či jiného koníčka z důvodu splnění svých, ale nikoli rodičovských ambicí. Přístup rodičů je velmi důležitý – nedělat neštěstí z faktu, že se něco nepovedlo. Narušená psychika a přemíra nervozity je vždy velmi kontraproduktivní v jakémkoli oboru. Budete-li mít v příštím roce chuť soutěž zopakovat, budu za to moc rád, a pokud budete stát o mou přítomnost, velmi rád přijmu vaše pozvání. Soutěži už nyní přeju do budoucna jen to nejlepší.
Připravili: Karel Horňák a dr. Josef Šebesta
