Vprostřed letošních prázdnin mi zapípal telefon. Právě jsem řídil auto, a tak jsem požádal syna, ať mi SMS zprávu přečte. „Zemřel Miroslav Malec, pohřeb se koná...,“ četl syn.
Scenérie před čelním sklem auta se mi rozmazala, a když jsem znovu zaostřil, ocitl jsem se v páté třídě ZŠ v Záboří. Do výkladu učitelky o životě ryb (na tabuli visel obraz štiky) se otevřely dveře a dovnitř vstoupil ředitel školy, následován mužem, jenž evidentně do prostředí vážných tváří krotitelů dětí nepatřil. Ředitel nám stroze oznámil, že muž za ním se nám představí sám a že na to má pět minut, které nám smí odkrojit z řádné výuky.
Když ředitel odešel, muž se posadil a s lehkým úsměvem řekl: „Jmenuji se Miroslav Malec a jsem z Lidové školy umění v Mělníku. Přišel jsem vás informovat, že tato škola je zde pro vás, kteří máte rádi hudbu a chtěli byste sami umět hrát na nějaký hudební nástroj. Já sám učím hru na trubku, a abyste věděli, o čem mluvím, tak vám na ni zahraji. Můžete se však přihlásit i na klarinet, housle nebo na klavír. V případě zájmu to proberte doma s rodiči a přijďte za mnou nebo za ostatními kolegy učiteli. LŠU Mělník sídlí hned nad soutokem.“
V ten moment se se mnou zatočila planeta nazpátek a já jsem v těch všech uplynulých časech vnímal, že to, čím nenaplněně žiji, je hudba, že ve všem kolem sebe slyším melodie a rytmy a že mi dosud nikdo neřekl, že bych to mohl v sobě rozvíjet. Plný své budoucnosti jsem utíkal domů a netrpělivě čekal na své rodiče, až se vrátí z práce.
Mezitím jsem rozehrával svou fantazii a bloumal světem hudby, o němž jsem sice vůbec nevěděl, jak vypadá. Věděl jsem však, že existuje a že do něj chci vstoupit. Rodiče souhlasili, a tak jsem začal hrát na trubku a akordeon. K tomu nauka a dechový orchestr, takže jsem na Mělník jezdil z Větrušic téměř každý den. To podstatné, co mě k LŠU Mělník přitahovalo, byla osobnost Miroslava Malce.
Do té doby jsem se nesetkal s člověkem, jenž by s nadhledem a pousmáním, s tolerancí a pochopením řešil drobné názorové a psychologické disproporce malého kluka tak, jak to zvládal on. Ve světě, v němž všichni kolem mne běhali s vážnou tváří a vážnými myšlenkami od problému k problému, se mi trumpetová třída mělnické "Lidušky" stala chrámem klidu a porozumění. Odtud byl už jen krůček na konzervatoř. Svět hudby se mi otevřel a s ním i svět koncertních síní. New York, Tel Aviv, Paříž, Verona, Vídeň, Berlín, Mnichov, Moskva, Sevilla, Valencia, Damašek, Ammán, Peking. Na počátku však byla ta štika...
„Co děláš? Právě jsi projel stopku!“ povídá mi syn. Pomalu zaostřuji na čelní sklo. A ještě zlehka přemýšlím, kdo že nám v Základní umělecké škole Mšeno bude dělat předsedu postupové komise, když pan učitel Malec už není mezi námi.
PhDr. Josef Šebesta, Ph.D., žák Miroslava Malce
